Ne vždy to ale bylo takto. Byly doby, kdy jsem měla sebe na úplně posledním místě. A chtěla, aby všichni byli spokojení a vše bylo perfektní. Jenom na to, abych já byla v pohodě mi nezůstával čas. Obvykle jsem skončila u televize unavená a neschopná cokoliv udělat, s něčím začít, či něco změnit.

Uvařit, vyprat, vyžehlit, nakoupit, být máma, manželka, dcera, sestra, kamarádka… a k tomu práce na plný úvazek - "Ty jsi to dělala minule, prosím podíváš se nato, ty to určitě zvládneš, to vyřešíš…" . Až jsem byla tak vyčerpaná, že já jsem nebyla.

Hledala jsem, zkoušela různé věci: cvičení, drátování, pletení z pedigu, focení a hodně jsem četla – hlavně naučnou literaturu, kde jsem hledala, to stejné, jak být spokojená a šťastná.

Zapomněla jsem u toho, ale na pár věcí. A to, že den má jenom 24 hodin a ne dokonalost, ale přijetí sebe i světa kolem je naplněním. Že je důležité pracovat, být manželka, máma, sestra, dcera, kamarádka a …, ale být šťastná můžu a musím jenom uvnitř   -  sama se sebou.

Cesta k sobě není jednoduchá, a ne každý ji najde. Kdysi naše maminky nebo babičky neměly tolik času co máme my teď a často ani neřešily, zda jsou, či nejsou šťastné. Ale jednu věc, na kterou my často zapomínáme, ta pro ně byla každodenní. Večer, co večer seděly a dělaly společně něco rukama – draly peří, vyšívaly, háčkovaly, pletly, …. a u toho všeho si povídaly, předávaly zkušenosti, učily se navzájem.

Takto nabité energií se s radostí vracely domů, aby mohly žít každá svůj ne vždy jednoduchý život.

Ke kurzu drátování jsem se dostala, kdysi před asi 10 lety. Na internetu mě zaujala krásná drátovaná mísa a měla jsem pocit, že po 3 hodinách se s mísou vrátím domů a bude ještě hezčí než ta z obrázku. 

Realita byla úplně jiná. Bylo období půstu – před Velikonoci a tak, mi paní drátenice navrhla, že jako začátečník, bych mohla zkusit odrátovat vajíčko.

Bylo to něco úplně mimo můj plán a vůbec se mi do toho nechtělo. Vyfouklá připravená vajíčka měla syté barvy – rozhodně ne ty, které by mne zaujaly , ale šla jsem do toho. 

Můj první výtvor nebyl nic moc, ale chytlo mne to. Přihlásila jsem se na několik dalších hodin kurzu a i doma jsem drátovala a drátovala.
Když dělám rukama, nedělám proto, že musím, ale pro radost a s láskou. Nabíjí mě to energií a drátované maličkosti potěší oko i srdce. Vydržím u toho sedět hodiny a paradoxně nejsem unavená, ale odpočatá a plná energie.

Připadám si v té chvíli jako naše babičky, určitě měly víc práce a méně času na zábavu. Večery ale trávily spolu povídáním a zábavou jim bylo jejich společné tvoření. Večer, co večer se mohla každá vrátit domů a žít svůj těžký život okořeněný aspoň trochou malých radostí.
Taky se u drátování cítím stejně. Je mi prostě a jednoduše dobře.

Jste na cestě hledání, na cestě k sobě, máte ráda punc starých dobrých časů? Ráda děláte rukama? Ve svém e-booku Vám ukážu jak si vyrobit drobnost a potěšit oko i srdce a ještě si u toho vyčistit hlavu a nabít se krásnou energií, kterou budete moct rozdávat.