Karibský mix

Ještě, že mám to tancování zaplacený, jinak bych si dnes ani nožkou nedupla. Jsem hotová. Rychle jsem se otočila z práce doma, ale raději si nastavuji minutku, abych neusnula v sedě. Cože? Jsem se nestačila ani zamyslet, a už na mě ta potvora pípá k odchodu. Je čas jít. No dobrá, do tašky na tancování dávám vše potřebné a chtě, nechtě vyrážím. Samozřejmě, že bych hodinu mohla zrušit, ale to já ne. To se přece nedělá, když mám plán, tak je potřeba ho dodržet.

Mé předsevzetí, že cestou metrem se budu zdokonalovat v angličtině, zavrhuji hned, když opouštím výtah. Dnes by to bylo rozhodně k ničemu. Na Můstku vystoupím na poslední chvíli, muziku pouštím hodně hlasitě, aby mne trochu nakopla. Ale nevím, zda se to úplně povedlo. Na recepci si pípnu hodinu a jdeme na to. Hurá, hurá a ještě jednou hurá. Takové méně se těšící hurá to zatím je, ale já si věřím. Když vcházím do šatny, všimnu si, že naše trenérka si s někým povídá u recepce. Hlavou mi probleskne myšlenka, jak je to možné, že netancuje, vždyť obvykle má přece v tomto čase jinou lekci. Ale na to, abych se tím zabývala, nemám vůbec energii. Jdu se převléct. Vybírám si skříňku a kousek po kousku odhazuji svršky. Z tašky postupně vyndavám taneční boty, sportovní podprdu, tílko a elasťáčky. Aha, ale…

„Co to je? To nejsou elasťáčky, to je tílko číslo dva.“

Tak to by mě fakt zajímalo, jak si ho natáhnu na spodek. V mžiku mne napadá, jak se v podobné situaci zachová sebevědomá a krásná filmová hrdinka, kterou nic nerozhodí, vše vyřeší, a ještě má ve vlasech růží a vkráčí do prostoru jako lvice. Všichni na ní můžou oči nechat a ona se tajemně usmívá. Ale mně hlavou proběhne akorát to, že když už jsem tady, tak chci tancovat, že hodinu neruším, když už jsem do cesty sem investovala poslední energii. Nic, zpátky na zem. Tílko vracím do tašky, znovu si beru kožené kalhoty a říkám si, že dnes to asi poprvé bude bez převleku, tedy v kalhotách. No, co no. Všechno je jednou poprvé. Příště už mě to tolik nerozhodí. Říkám si, že se třeba tato nemilá náhoda nestala jenom mně. Třeba sem chodí víc roztržitých žen, nebo žen s hlavou v oblacích, které ne vždy potřebují odnést domů vše, co s sebou přinesly, jelikož ve chvíli odchodu jsou duchem blízko hvězdám a nějaké nicotné svršky je rozhodně netrápí. A tak si říkám, že holky z recepce by třeba mohly najít nějaký zapomenutý kousek, do kterého se zavinu, a v mžiku se stanu tanečnicí. Jdu na tam.

„Pardon, prosím vás, já jsem si dneska, tak nějak, nevím jak, zabalila na tancování dvě tílka a ani jedny kalhoty. Nemáte tady něco k půjčení nebo k zakoupení?“

Mladá slečna se usměje, jako kdyby se to stávalo každý den.

„Pojďte se mnou. Něco se tady určitě najde.“

Vcházíme do kumbálu, slečna z docela velké krabice vyndavá černé tepláky, poněkud větší, ale když nebude zbytí, tak nimi rozhodně nepohrdnu, budu přímo šťastná. Dál tam má černé elasťáčky a spoustu dalšího nevím čeho. Elasťáky se mi zdají velikostí skvěle padnoucí, tak ji zastavuji, že: „tyhle mi myslím, budou. „A jak to funguje?“, ptám se. Vyperu je a příště vrátím? Nebo nějaký poplatek, nebo?“

„Ale ne, až dotancujete, tak mi je vrátíte a my se o to postaráme.“

S úsměvem mě vyprovodí z kumbálu. Rozhodně v této situaci není poprvé.

„Tak to jsem si snad ani nezasloužila. Mockrát díky.“ Já už podruhé otvírám skříňku a vklouzávám do půjčených elasťáků. Beru si taneční boty a v zrcadle pohledem zhodnotím, že to tedy mohlo dopadnout rozhodně hůř.

S flaškou pití v ruce se blížím tanečnímu sálu a říkám si, že ta první taneční hodina, asi byla přesunutá nebo zrušená, když ta naše trenérka stojí pořád tady. Na otázku nemám sílu. Usměju se, pozdravím a za chviličku všechny vcházíme do sálu. Každá si najde své místo. Veronika pouští muziku a pokládá obvyklou otázku: „Tak jak se dneska máte, dámy?“

Ve vřavě se ozývá: „Dobře.“ „Jakž takž.“ „Ujde to.“

Já tedy nelžu a říkám: „Unaveně.“

„Jasně, tak to vylepšíme, pojďme tedy na sambičku.“

A v tom se slyším, jak reaguji: „Ale já jsem přišla na karibský mix.“

„Jasně, jasně, ten taky bude, ale po sambě.“

„Po sambě? Jak po sambě?“ Tážu se dost hlasitě, na to, aby to slyšeli všichni. V tom spatřím na stěně před sebou velké hodiny, a ty ukazují právě 6 hodin. „Ono je ještě jenom šest? Sál burácí podruhé. Dnes jsem prostě hvězda, a to ta lekce ani nezačala.

„Aha, tak to jsem tady jenom o hodinu dříve.“ Vlna smíchu pokračuje. Už chápu, všechna nevyřčená proč? Nevadí, minimálně jsem dost lidí v sále pobavila.

Taky se usmívám a říkám: „Tak vidím, že dnes jsem tady opravdu správně. A to není všechno. Dorazila jsem bez spodku, ale ten mi naštěstí půjčili na recepci.“

„Když se daří, tak se daří, to znám. Ale jsou i horší věci.“, slyším za sebou.

„To máte pravdu. Skočím se domluvit na recepci, abych jim doplatila tu hodinu samby, ráda bych zůstala na ten karibský mix.“

„To neřešte, domluvíte se potom.“

Odtančím tedy sambu i ten můj karibský mix, na který jsem dorazila o hodinu dříve a mířím k recepci.

Holkám se snažím vysvětlit situaci, dávám jim kartičku a omlouvám se, že jsem si to neuvědomila, a samozřejmě neudělala schválně. „Můžeme se nějak domluvit na platbě?“

„No, to se neomlouvejte, vždyť my si to taky nevšimly a víte co, jak se tak na ten váš účet dívám, vždyť vy tady máte ještě jednu nevyčerpanou hodinu. Tak pokud by vám to nevadilo, tak já si ji pípnu a vy nemusíte nic platit, pokud tedy souhlasíte? Co vy na to?“

„Jednu hodinu?“, vůbec si nevybavuji, že bych měla nevyčerpanou hodinu, letí mi hlavou. Je pravda, že jsem byla nemocná, ale myslela jsem, že jsem už všechny náhrady vyčerpala. „Ale určitě, tak to jste mi udělala radost, pípněte mi ji. Mockrát díky.“

Převlíkám se v šatně a říkám si, že kdybych nespletla čas, nepobavila celý sál svou ztřeštěností a necvičila v cizím spodku, tak ani nevím, že mám ještě hodinu k dobru.

Život se někdy děje tak nějak kouzelně a navzdory vší mé snaze se ztrapnit.