Orientační nesmysl

Jana Holanová6.3. 20240117x

Nechápu, že mne napadlo, že zrovna před Silvestrem potřebuji na koncert do ňákýho kostela. Se mi dneska fakt nikam nechce. Přemlouvám se v duchu a uvědomuji si, že kdyby mi tohle řeklo některé z mých fantastických dětí, tak znám přesně svou odpověď: „Tak proč sis to kupovala? Ale, že jde o mou maličkost, tak si ledabyle odpovídám: „Protože se mi zdálo, že to bude super.“ Ale šíleně, fakt šíleně se mi nechce.

Nic, jdu ze sebe udělat magicky neodolatelnou a měla bych vyrazit. Ještě boty bych si mohla vyčistit. Asi je to dost divné, že jsou totál zacákané a venku je sucho.

Jako pokaždé, opět vyrážím později, než jsem chtěla. Prostě já.

V kostele U Salvátora jsem byla již několikrát, takže i když je můj orientační smysl hodně nepovedený, tak na trasu, kterou mi navrhuje Google, se dívám jen tak, aby se neřeklo. „Cože mám dojet na Náměstí Republiky? Co je to za blbost?“, pomyslím si. Rady bratra Google ignoruji – mám přece svůj skvělý plán.

Jelikož se mi povedlo udělat ze sebe magicky ženskou docela rychle, tak budu mít i čas na svoji oblíbenou procházku. Vystupuji na Národní třídě a vyrážím vstříc uměleckému zážitku. Cestou se kochám nádhernými výhledy na hrad za řekou. Světýlka dotvářejí ten pocit, že omšelost Prahy je nádherná. Blížím se pomalu, míjím spousty cizinců, kteří ani nevím proč mi dnes vůbec nekazí atmosféru starého města. Před Salvátorem je dost lidí. Chválím se v duchu, že jsem i přes všechen odpor vyrazila tak, že jsem tady včas. U vchodu mě pozdraví jeden z organizátorů: Hello, thank you for coming and enjoy the music. Trochu mě překvapuje ta angličtina, ale nevadí. Hlavní ostraha mne předává pikolíkovi, který mi ukáže, kde je moje místo.

Usedám, a právě to je ta chvíle, kdy začnu hledat svíčky. Ten lístek jsem si přece kupovala schválně tak, abych viděla krásu světla svíček z výšky. Kombinace: kostel, svíčky, koledy a pár krásných kousků vážné hudby se mi zdál neodolatelný. Něco tady nehraje.

Byla jsem ale usazená, poté, co jsem ukázala svůj lístek. Obdržela jsem informační letáček o kostele a… Cože já jsem v kostele svatého Františka z Assisi. Tak teď se ten pocit, že je něco jinak, stává skutečností. Vstávám a jdu se zeptat. Pikolíkovi, který mne usadil, vysvětluji situaci, že jsem si kupovala lístek tak, abych měla skvělý výhled, a že jsem měla být v kostele sv. Salvátora a s úděsem v očích mu říkám, že jsem si právě přečetla, že jsem tady asi nesprávně. Pikolík mne ještě jednou ujistí, že pokud jsem si vstupenku kupovala on-line, tak jsem VIP a mám sedět přesně tam, kde sedím. Vracím se na své místo, ale tedy připadám si jako ztracené VIP. Znovu se začtu do letáčku, a když zvednu hlavu vidím blížícího se pikolíka. Že prý raději, ať něco nezblbne, a že mne prosí, raději se stavit u šéfa a zeptat se, zda je vše tak, jak má být. Pikolíkův šéf se podruhé zahledí do mé vstupenky a konstatuje: „Je mi to opravdu velmi líto, ale bohužel jsem se spletl.“

„Já jsem si to myslela. Ale U Salvátora, to je ten kostel hned vedle, že?“, raději se ujišťuji, tak nějak jsem ztratila i poslední zrníčka jistoty, že jsem správně. Jelikož si velmi dobře vzpomínám, že kostel vedle rozhodně nevypadal, že čeká na hosty k poslechu hudby, ta tma totiž byla dost viditelná.

„Ale ne, to se pletete, to je U Salvátora.“, odpoví šéf. A já opět opakuji: „no ano, u Salvátora, hned vedle, tam jsem za minutku, to stíhám.“

„Ale ne, u Salvátora, ale o kousek dál. V kolik Vám to začíná?“

„No, teď v sedm.“

„To stíháte, nebo? Znáte to tady?“

„Znám, ale mám hrozný orientační smysl.“

„Je to hned u Pařížské.“

Viděla jsem, jak se cítí být si jistý, že Pařížskou přece zná a najde každý. Ale on vůbec nechápe, co je to orientační nesmysl. Já si umím představit Pařížskou. Živě si představuji, jak to vypadá před kostelem. Jenom ta cesta z – do mi chybí. Vidím, že šéf absolutně nechápe, a tak s díky odcházím. Vybíhám před kostel, nastavuji si bratra Google a tentokrát jsem rozhodnutá mu věnovat maximální pozornost a neuhnout, ani o milimetr. Jdu, spíš popobíhám.

„Toto se může stát jenom mně, fakt.“ Po chvilce lehkého běhu vidím Pařížskou, sice nevím, kde je kostel u Salvátora, ale už vím, že to nemá být kostel Nejsvětějšího Salvátora. No řekněte, koho by napadlo, že byl jeden svatější než ten druhý. Nevadí. Google hlásí, že se neuvěřitelně rychle blížím. Vidím svíčky. Spousty svíček. Jsem zachráněná. Po menším nedorozumění, znovu uvědomění si, že můj orientační smysl mne asi nikdy nenavštíví, vcházím do kostela, tentokrát opravdu U Salvátora, jen co mi zkontrolují vstupenku, tak celý kostel zhasne. Rychle se ptám, jak se dostanu do patra. Když vyběhnu první schody kostel potemní. Dobíhám na místo a je to úchvatné.