Omyl

Bylo krásné letní ráno. Město ještě spalo. Byla jsem na procházce se svým psím miláčkem, ale víc než jeho, jsem venčila svoji hlavu. Nechala jsem myšlenkám volný průběh a ony plynuly. Plynuly, tak, jak se jim právě chtělo. Někdy zabloudily do míst krásných vzpomínek a rozesmály mé oči a hladily na duši. Jindy mi do očí vehnaly slzy a já měla co dělat, aby se mě kolemjdoucí neptali, zda se mi něco nestalo, protože ten proud nebylo možné zastavit.

Ale tento typ rána to nebyl. Moje duše byla veselá a těšila se na stejné vlnové délce dobré nálady, na které pobíhal i můj pes. Jenom ocáskem jsem nedokázala vrtět stejně.

Dobrou náladu jsem si přinesla i domů. Pes vyvenčený a dobře napapaný spal v kuchyni, kde začínalo moje víkendové ráno. Napustila jsem konvici vodou, do hrnku dala pytlík vanilkového roibosu. Myšlenky nenuceně poletovaly kuchyní. Když se voda dovařila a já popíjela čaj, mé oči se sytily pohledem na okolní krajinu. Venku bylo krásně. Nutkavá potřeba kráčet městem a sednout si někam na dobrou kávu mne nechtěla nechat na pokoji.

Vzala jsem si džínové kraťasy, obyčejné bílé triko a pohodlné plátěnky. Do kabelky jsem hodila jen to nejnutnější a těšila jsem se. Bloumala jsem městem a na odlehlém ztraceném místě, kde by lampy mohly zapomenout svítit na cestu, kdyby byl večer, byly malé stolky. Nijak noblesní, spíš obyčejné. Uvnitř sedělo pár lidí, venku bylo prázdno. Sedla jsem si ke stolu, na kterém byl ve váze svazek levandule. Po chvilce čekání mi došlo, že obsluha asi nepřijde. Zvedla jsem se a vešla dovnitř. Příjemné mladé slečně jsem sdělila své přání a vracela jsem se ven ke svému stolku, tam venku. Na tom ztraceném místě. V té chvíli jsem si ho všimla. Seděl v rohu a vychutnával si svoji kávu. Uviděla jsem ho po dlouhé době. Trochu jsem se bála, ale rozhodla jsem se, jít ho pozdravit.

A tak jsem stála u jeho stolku a řekla: „Ahoj! Vzpomínáš? To jsem já, ta holka, kterou jsi kdysi potkal ve škole. Studovali jsme spolu. Chodili jsme na procházky, povídali jsme si spolu.

To jsem já, držel jsi mne za ruku, líbali jsme se, milovali se na studentském pokoji, a měli jsme spoustu tajemství. Společných. Vzpomínáš?

Vzali jsme se a narodili se nám 2 skvělí synové. Vzpomínáš? To jsem já, ta, se kterou jsi snídal a užíval si společné víkendy. Vzpomínáš?

To jsem já, ta, která se doma starala o děti, když jsi byl v práci. To jsem já, ta, která se těšila, až se vrátíš. To jsem já, ta, kterou jsi líbal u dveří ráno a večer. To jsem já, ta, kterou jsi miloval.“

Má ústa nešla zastavit. Ale po chvíli mne zastavil pohled. Cizí pohled. Zeptala jsem se tedy ještě jednou: „Víš přece kdo jsem?“

Slova nebyla potřeba. Promluvil strach a děs v jeho očích. Jenom ticho a němý pohled. Konečně jsem si všimla, že to byly dva vyděšené pohledy. Jeho ruka držela jinou ruku. Byla to ruka nějaké cizí mladé slečny. Měla stejně vyděšený pohled a stisk její ruky přesto polevoval.

Spletla jsem se.

Tohle nebyl chlap mého života, který se ztratil ve víru dění a na chvíli zapomněl na náš příběh. Tohle byl vyděšený kluk s prázdným pohledem, který někde schoval svoji duši, aby ho nerušila.

Chlap mého života, by držel za ruku mě. Chlap mého života by mě objal, když bych byla smutná. Chlap mého života, by se se mnou probouzel a líbal mě každé ráno, aby žádné nepromeškal a nebylo mu to líto. Chlap mého života by mi uvařil čaj, když by mi nebylo dobře. Chlap mého života by mě škádlil, když bych se probudila s nehezkou náladou. Chlap mého života by věděl, že mám ráda caro s mandlovým mlékem bez cukru. Chlap mého života by se zvednul, když by zakopnul o nástrahy a šel by dál po mém boku. Chlap mého života by šel se mnou v dešti i v parném dnu, abychom nikdy nepromeškali duhu. Chlap mého života, by se na mne nemohl vynadívat, protože by byl zamilovaný do mé duše. A to je láska na celý život.

 Spletla jsem se. Spletla jsem se kdysi, už to bude 30 let.

U stolku seděl cizí starší pán s mladou ženou. Byl to táta mých dětí.