Podzimní ráno

Vytrvalé dešťové kapky se houpaly na ztepilých stéblech trávy a nechaly se hřát záblesky ranní sluneční záře.

Šípky zdobil závoj z kapek, jejich červeň zvala ke zhlédnutí krásného obrázku. Podzimní barvy šálily smysly a hrály si s náladou dne. Bílé obláčky pospíchaly a tulily se v objetí slunce, až si jeho světlo a teplo přivlastnily.

Bílé kuličky na keříku svítily čistotou. Příroda se probouzela do dalšího nádherného dne. Vítr si pohrával s listy, které se předháněly nejnovější módní barvou podzimu. Ve zbytku zelené vítězila žlutá, vínová a odstíny hnědé, a těch bylo. Zlatohnědá, jantarová, nazelenalá měď, oříšková, či červenohnědá, vínová, cihlová, burgundská červeň i bordó. Ty barvy snad utekly z palety Leonarda da Vinci.

Listy oděné do barev se nonšalantně vznášely a pomalu dopadaly. Přikryly zem a uložily se k spánku. Běh života bez smutku a žalu hrál podzimní píseň.

Vůně a chladivá vlhkost čerstvě spadaných ořechů. Hnědé kaštanové korálky rozsypané ledabyle na chodníku v parku. Žaludy, co samou nedočkavostí poztrácely čepičky, ležely klidně v trávě.

Místy planá jablíčka oblečená v zeleno-růžové, kterým se zatím nechtělo halit do červené.

U rybníka byla na hlídce stará smutná vrba, stála a hlídala své zeleno – stříbrné šperky. Chvilkama se nějaký její do žluta zbarvený netrpělivec snášel k zemi.

Ale nejenom barev bylo přehršel, také nespočet tvarů, počínaje malinkými, přes větší, se střihem z benátské krajky, až k těm největším kaštanovým, či těm, padlým z javoru.

Pavučina s třpytkami zbylými po nočním dešti zvala do galerie krás života podzimu.

Začal další podzimní den.