Pomíjivost

Jsem a zdá se mi to být normální. Po různých eskapádách mých posledních dnů, ale vím, že stačí malá změna a nic z toho, co máme už být nemusí. Nevím, zda je to těmi barvami podzimu nebo něčím jiným, ale dnes je mojí kamarádkou melancholie.

Chtěla bych na chvilku zajít za mamkou. Nejraději bych s ní zašla na kafe. Jen tak, probrat všechno a nic. Ale mamka odešla a už je to víc než 5 let. Odešla náhle a odešla navždy. A tak tady jsem a nepřinesla jsem coffee to go, jelikož nejdeme procházkou městem, ani nesedíme na lavičce v parku, jsme na hřbitově. Přinesla jsem svíčku a bílou chryzantému.

„Ahoj mami“, říkám nahlas. Nejenom dnes, je to takový můj rituál. Uklidím spadané listí. Pokaždé si přečtu na náhrobním kameni její jméno. Pokaždé tomu nemůžu a nechci uvěřit. Do očí se mi pomalu natlačí slzy. Zapaluji svíčku a v duchu vyprávím. Sděluji postupně všechny novinky svého života. Může se vám to zdát směšné, ale já jsem prostě na kafi s mámou. A tak jí říkám: „že cesta z Prahy do Brna byla opět hrozná, ale že jsem dojela v pořádku, takže fajn. Že kluci jsou v poho a že ji zdraví. Že v práci je to teď takové zvláštní. Že jsem doma zapomněla tu tašku se zavařeninou, co jsem chtěla přinést tátovi. Že je letos opravdu nádherný říjen. Vysvětluji, že na dušičky nepřijdu, protože mám lístky na koncert, ať zbytečně nečeká. Dosednu, dívám se směrem ke kostelu. Rozezní se zvony, jsou tři hodiny odpoledne. Ten velký kaštan je tam od nepaměti. Každý podzim rozsype své kaštánky na hřbitovní cestu. Snad pro rozveselení příchozích, nebo jsou to poklady těch, kteří zůstávají napořád. Kdo ví.

Vědomí vyměřeného času je zvláštní skutečnost, která mi poslední dobou křižuje cestu často. Je to zvláštní. Chtěla bych to sevření knoflík, po knoflíku odepínat a stávat se svobodnější. Ale nejde mi to. Dumám nad tím, zda budu někdy schopná vlastnit celou svoji minulost. Celou minulost tak, jak si ji pamatuji.

Je možné, že vám někdo vyrve její kus, a ona najednou není? Může ji někdo ukrást? A přepsat váš život? Co je potom pravda a co je lež?

Dívám se do sluníčka, které kupodivu má ještě sílu. Jsem tím pohledem oslepená, tak hezky, duhově. A ptám se sama sebe, ale doufám, že mi odpoví mamka: „Jak je vidět duše v mlze slunečného dne? Třpytí se? A může se třpytit každá?“

Snad.

Jsem infikovaná iluzemi, a ne vždy jsem si toho vědomá.

Bojím se. Bojím se, že ztrácím včerejšek. A přitom je to normální. Včerejšek má zůstat na svém místě. Tak proč ho pořád chci mít v dnešku? Občas mě děsí zítřky, jejich překvapení, hlavně ta nehezká.  

Je krásný den babího léta. V hrnku je zbytek nedopité kávy. Je čas se rozloučit a jít, protože každý dnešek je ten nejlepší čas k žití. Není ideální, ale nejlepší.

Tak zas příště. Měj se mami, frčím, ať mi to kafe opravdu nevystydne.