Věkový rozdíl

Padesát? Opravdu ta moderátorka řekla, že věkový rozdíl je padesát let. A mluvila o neopakovatelné lásce.

To snad není ani možné, nebo ano?

Akorát připravují brokolicové rolky, ale ty budou muset chvilku počkat. Znám se. Dnes, ale jednám uvědoměle, žádné další zničené jídlo, protože mne zaujalo a pohltilo něco jiného. 

A to jsem si myslela, že bude jednou oběd včas. No, nebude. Vypínám vaření, rozhovor si pouštím ještě jednou. 

Fakt jsem slyšela dobře. Opravdu se jedná o věkový rozdíl padesáti let, a jak vypráví ženská polovička tohoto fantastického svazku:“ měli si vždy o čem povídat.“ Naneštěstí jí chudáček umřel. Není divu, jí je teď 42, dle mého slídění na internetu.

První, co mi proletí hlavou je, že kdyby šlo o mou maličkost, tak mé vysněné půlce, mému drahouškovi, se kterým bych vždy našla téma k rozhovoru, by bylo 98. Vyděsím se k smrti, už jen toho čísla. Co teprve ta představa chátrajícího ochablého těla. Tedy musím říct, že téma k rozhovoru, které mne napadlo, je: „Zda si ta láska nebeská dojde na záchod. Nebo zda si vůbec vzpomene, kdo jsem já?“

Dobře, dobře, dobře. Třeba v tom jde najít něco fantastického. Fuj, stydím se sama před sebou. Ještě, že ty myšlenky nikdo neslyší, tedy doufám, že jsem to nevyslovila nahlas a nejlépe někde na veřejnosti. Tak ho miluje, co řeším. Třeba je slepá. To pak asi člověk neřeší vzhled. 

Jsem šílená. Vracím se k rolkám, ale dlouho mi to nevydrží. Opět všeho nechám a jdu si na internetu najít fotku mladé krásky, která našla zalíbení ve starém těle. Napadne mne, že má asi sexy mozek, jak ten bývalý politik. Nechápu. Moje hlava ne a ne přestat. Vždyť ten chlap, by byl o víc než 20 let starší než můj táta. Chápu, že tátu mám ráda jiným způsobem, ale někdy je tak složité najít společnou řeč. Nevím. Konečně jsem doposlouchala celý rozhovor a vracím se k vaření. Oběd bude, trochu okořeněný myšlenkami, ale bude. Hurá.

Sedíme u stolu a mne napadne, zda by sexy mozek pozřel moje rolky. Nebo třeba jídla z dýně, která miluju. Nebo bych vařila svíčkovou a uzené se zelím. Vůbec nechápu, co to se mnou je. 

Odpoledne potkám v kavárně Evu. Vyprávím jí o vaření a zděšení v jednom. Dobře se na té představě nekonečných témat k hovoru a nadpozemské lásce bavíme. 

Vyruší nás zvonící telefon. 

„Čau brácha. Cože? Jak se dělají bramboráky? 

Eva gestikuluje, že už stejně musí a loučí se. Mávám jí a vracím se plně k hovoru.

„Ano, jsem přítomná. Jsem se jenom loučila s Evou. Tak promiň.“

„No brambory, česnek, sůl a olej. Můžeš přidat trochu hladké mouky.“

„Jo, majoránku můžeš přidat taky. No, neřekla jsem ti to, protože já majoránku nesnáším, tak proto.“

„Hele, když už tě mám na drátě. Můžu se zeptat, jak se stane, že se ani ne 30letá krásná ženská zamiluje do 80letého chlapa?“

„Tys potkala nějakého dědka a ptáš se, jestli jeho zkušenosti a stav konta předčí jeho senilitu?“

„Co? Ne, bože, ne, slyšela jsem to v rozhovoru, tak se tě ptám jako odborníka na hlavu, protože já tedy žádný rozumný důvod nemůžu najít.“

“Ty nemáš co dělat?“ 

„Proč?”

“No proč asi? Hele, čau, musím.“

Takže odborník mi to neobjasnil. 

Nevadí. 

Tak dědka chápu, chtěl mladé maso, chtěl žít a zjevně zapomenout na cokoliv a na všechno. 

Ještě večer v posteli to nemůžu pustit z hlavy. To byl tedy rozhovor, ten ve mně zanechal hluboký otisk. Bože, jsem blázen.

Když mi ráno zazvoní budík, tak si radostně uvědomím, že alespoň v noci jsem to neřešila. A teď rychle, rychle, rychle. Vysvětlení, že mě zdržely myšlenky na sexy mozek nikdo nepochopí.

V parku míjím pejskaře a pospíchající maminky s dětmi. Tedy děti jsou v klidu. Zvláštní, jak se to stane, že do určitého věku neřešíte, kde a v kolik musíte být. Na lavičce opodál sedí starý pán a něco naléhavě hledá v mobilu. Vedle něj nedbale visí zapomenutá podprsenka. Musím se tomu obrázku života smát. Majitelce asi došla témata k hovoru. Vyděsila se a jako důkaz toho, že se vrátí, nechala miláčkovi podprsenku. Ten zapomněl, kde je a proč, a tak zuřivě něco hledá v mobilu. A mladá kráska se někde daleko, snaží zapomenout na svůj hřích mládí a je rozhodnutá hovor nepřijmout.

Jsem hrozná. 

V metru potkávám Majku.

„Ahoj.“ 

„Co víkend?“

„Ale, vrátila jsem se z chaty až večer. Jsem hotová, doma neuklizeno, neuvařeno. Ale bylo krásně. A co ty?

Vyprávím jí napůl zděšeně a napůl v žertu o podcastu. 

„No, chápeš to? Já si to neumím představit.“

„To asi okoukala na západě?“       

„Cože? Nerozumím?“

„No, asi chce být, jako ty mladice, co porodily děti De Nirovi a Al Pacinovi.“

„Jak to myslíš? Porodily děti? Jako kdy?“

„No kdy kdy? Teď někdy. Nevím přesně.“

„Jak teď? Vždyť jsou to staří páprdové. Je jim přes 70, možná víc.“

„To víš, tady jde o ten genový potenciál.“

„Jo, aha, tak asi, no já…“

Na víc jsem se nezmohla.  

Tak genový potenciál, ten bych za tím nehledala. Asi jsem divná.

To tedy byl divný den, ale aspoň byl rychlý. Vystupuji z výtahu, uvařím si čaj, pohodlně se usadím, nohy hodím na stůl a líně popíjím. A jsem si jistá na milion procent, že já tedy žádný genový potenciál nechci. Mám tolik témat, která potřebuji prodiskutovat sama se sebou, že je to nejméně na dva životy, takže nudit se nebudu.

V té chvíli mne konečně zaplaví pocit krásně nedbalé spokojenosti. Raději sama až do smrti, ale stylově i bez super genofondu.