Jedno obyčejné ráno

Příroda se začíná probouzet, není si sice ještě úplně jistá, zda už je čas nebo ještě ne. Ale kdo je.

Na rozdíl od nás, ona dělá změnu rozhodnutí s lehkostí a krásně. Neřeší, co tomu kdokoliv řekne. Cítí to tak a udělá to tak, a ještě si to užívá. Krásné.

S takovou lehkostí plyne. My lidé bohužel takto plynout neumíme, nebo ne všichni. Když už se rozhodneme vybočit ze zajetých kolejí, tak obvykle ve strachu. Když se někdo zeptá, tak zvýšeným hlasem odpovíme, že snad na to máme právo.

Jsme nejistí a utrápení, naše hlava jede jak perpetuum mobile. A po pár dnech trápení a vnitřního vzteku a neklidu jsme tak vyčerpaní a nechápeme co se děje. Řešíme, co okolí, a že to asi není správné, a že všichni se ptají a možná, že to fakt nebyl krok správným směrem. A v tom zmatku si zapomeneme užít to kouzlo změny. Nenecháme ji plynout a rozvíjet se.

Dnes ráno jsem byla na procházce se svým čtyřnohým miláčkem. Bylo lehce pod 0, místy sníh. Gordy sníh miluje a dovede si to užívat. Lítal tam a zpátky, čichal. Když mu to podklouzlo, tak si nestěžoval, nezačal nadávat ani kroutit hlavou. A do hlavy mu sice nevidím, ale určitě se mu ní nehonily žádné ošklivé a vyčítavé myšlenky. Běžel dál. Užíval si kouzlo okamžiku, užíval si další krásné ráno.

Vyrazili jsme kolem půl 7, už bylo světlo, den se probouzel a s ním i moje rodná vesnička. Světla v oknech, kouř z komínů, sluníčko na kopci, v dálce kostelní věž a v údolí ještě ticho a klid, jenom někde občas štěknul pes. Krásná ranní pohádka. Zalitovala jsem, že jsem si nevzala foťák a nezvěčnila tu krásu.

Užívala jsem si ticho, lesní cestu a nasávala pozitivní energii. Byla to taková meditace s otevřenýma očima. Po návratu, jsem přiložila další poleno do praskajícího ohně a připravila si snídani a kafe a snažila jsem se nepřerušit plynutí obyčejného bytí.