Velikonoce dneška

Pospíchám, vlastně nevím kam, ani za čím. Pospíchají všichni. A i přesto si už delší dobu kladu otázku: „Je to to, co chci? Je to to, proč tady jsem?“

Je předvelikonoční období  – postní doba.  Jak to vlastně bylo zamýšleno? Mělo to být o uklízení příbytků, o čistotě kolem nás?

Třeba to mělo být úplně jinak. Jenom se nám ten význam ztratil v překladu, či v pochopení. Možná ve spěchu doby dnešní i těch minulých.

Jak to měly naše babičky? Pospíchaly? A pokud ano, věděly proč? Mělo všechno svůj řád? Měly čas být tady a teď, jak dnes slyšíme ze všech stran a čteme v moudrých knížkách?

 Nevím, možná ano, možná ne. Snad jejich čas plynul pomaleji.

Třeba se prapůvodně mělo jednat o úklid v duši. Půst od slova. Bytí v myšlenkách, v uvědomění. Víc cítit. Radost i smutek. Smát se i brečet. Víc žít.

Nevím, jaká byla velikonoční doba našich babiček, ale děkuji za to, že nám zůstaly krásné vzpomínky. Snažíme se, si je přiblížit. Tvořit jako ony. A v těch chvílích snad jsme tady a teď, plně ponořeny do činnosti, která působí radost.

Pro mne je to drátování. Chce čas, není možné jej urychlit. Stačí dodržet základní pravidla, ale fantazie má volnost bytí. Odpočívám a těším se z toho. Snad je nás víc.

Krásné a klidné Velikonoce.